Kudlo, proč by ses klepala strachy? Já myslím, že kdyby tě nikdy nenapadlo, že chceš pobýt s vnoučaty, tak bys nebyla zároveň povaha, která si něco dělá z toho, jestli ti někdo nevyčte, že tě něco nenapadlo.

O pomoc, kterou jsem v konkrétní chvíli potřebovala, jsem si vždycky konkrétně řekla (a většinou mi bylo hladce vyhověno, občas ne, protože měl dědeček jiné plány, dle jeho - a i mého, musím říct, jsme rodina a máme obdobné vnímání hodnot - pohledu důležitější). No a občas přicházely nabídky na další, a ty nabídky vycházely od prarodičů a my je vítali. A ty nabídky tu nebyly proto, že prarodičům nějak došlo, že my něco chceme, nebo že by se báli, že jim něco vyčteme, ale prostě proto, že CHTĚLI A MOHLI být s vnoučaty. Kdyby je nikdy nenapadlo být s vnoučaty, protože nemůžou - mají plné kecky jiných starostí, tak by mě to nezamrzelo, naopak bych se snažila já pomoct jim (a v určité situaci to tak vzhledem ke tchyni i opravdu fungovalo). Kdyby si to ale vůbec nepřáli, ačkoliv by mohli, vnímala bych to jako nezájem a zamrzelo by to. A ne, neřekla bych ani popel a nevyčetla jim to.

Můj tatínek hlídal často a rád (on sám mi například během mé mateřské nabídl, ať chodím jednou týdně někam, a hlídal jedno dopoledne v týdnu, bylo to skvělé a pokud budu mít jednou vnoučata v dosahu a potřebné zdraví, udělám to taky), tchýňka byla v jiné situaci. Ale vnoučata jsou pro oba důležitá.