Kudlo,

asi se lišíme v definici očekávání.

Já teda od svých blízkých očekávám mnohé, ale ne v tom smyslu, že by nevyhovění v konkrétní věci bylo nesplněním očekávání a zklamáním.

Očekávám zájem. Očekávám projevy vztahů, které máme. Očekávám, že jsem pro ně určitou prioritou v hierarchii. Neočekávám absolutní prioritu a vyhovění v kdečem, co si vyvzpomenu, ale zase nejsem a nikdy jsem nebyla hluboko na chvostu. Očekávám, že se můžu zeptat, a očekávám, že oni si to srovnají a odpoví mi. Stejně tak očekávám žádosti či prosby z jejich strany a mají pro mě taky prioritu nad mnoha jinými věcmi, podle stupně naléhavosti.

Takže jsme mému tátovi vozili zelí na krouhání, pomáhali šoupat nábytkem, uklízet po malování, platit přes internet a domlouvat srazy třídy a kdeco, a on zase nám hlídal děti a dělal svíčkovou a tak. Jednu dobu bylo víc pomoci od něj k nám, teď je jí víc od nás k němu, a organizovalo a organizuje se to tak, abychom to všichni zvládali a mohli se těšit vzájemné společnosti.

Zklamání - jednou jedinkrát mě v rámci rodinné pomoci opravdu zklamala tchyně, právě díky z mého hlediska naprosto mimoňské prioritě, ale chápu, že v podstatě nepochopila naléhavost. Volala jsem jí, jestli by mohla odpoledne vyzvednout starší dceru, vzít ji k nám nebo k sobě a druhý den ráno ji odvést zase do školky. V té době totiž byl celý zbytek rodiny mimo dojezdovou vzdálenost (manžel a můj táta v zahraničí, sestra 200 km na vícedenní služebce, tchyně byla v důchodu a bydlí cca půl hodiny autobusem od nás) a já měla s mladší dcerou jako plně kojeným kojencem náhle nastoupit do nemocnice. Tchyně odmítla s tím, že druhý den dopoledne něco má (byla by do té doby klidně dávno zase doma, uvedla čas těsně před polednem). No, bylo to náhlé a myslím, že jí ta naléhavost nedocvakla, ale v tom okamžiku jsem teda zalapala po dechu, neměla jsem energii nic vysvětlovat a vyřešila jsem vše jinak. Ostatně byla to první moje prosba v tomto smyslu (starší dcera měla čtyři roky) a taky poslední.