Já to mám tak, že sama jsem ochotná a pomoc nabízím, nečekám, až si někdo řekne. Je to moje nastavení, které vědomě nezměním, protože prostě když vidím mě blízkého člověka v nepohodě, tak mám puzení tu nepohodu odstranit, cítím ji jako vlastní. Až tady na rodině jsem zjistila, že jsem vlastně hrozný sobec, když to stejné čekám od toho blízkého člověka. Ne proto, že by mi byl povinen oplátkou, ale protože si přeju, aby i on moji nepohodu vnímal jako svou vlastní. To je moje definice blízkého vztahu. Pokud zjistím, že to tak můj blízký člověk nemá, tak jsem frustrována tím, že mě nemá rád tak jako já jeho.