Původní význam byl ten, že za všechno, co člověk udělá na tomhle, dočasným světě, mu bude souzeno na onom, věčným, všem bez rozdílu, chudákovi jako boháčovi atd., a ať si někdo užívá na tomhle světě jakkoli dlouho, konec a soud přijde vždycky. A nebralo se to jenom v tom zúženým smyslu, jak se to dneska obvykle brává, totiž jako odplata za utrpení, který kdo způsobil druhejm, původní smysl byl komplexní zúčtování, třeba za pýchu, závist apod., který nějak ke stavu mezilidskejch vztahů přispívaj, ale nedá se vyloženě říct, že způsobujou utrpení.

V tomhle smyslu se Božím mlejnům věřit dá, záleží pak na každým - je to víra, nehledejte pro to logický důkazy a argumenty, víra víceméně přijímá nebo odmítá.

Že by Boží mlejny měly fungovat ve smyslu odplaty na tomhle světě, nebo ve smyslu zkrácení života na tomhle světě, tak to se mi zásadně příčí.

Nechci ani v nejmenším zpochybňovat závažnost utrpení, který kdokoli zažil. Ale viděl jsem zblízka masový utrpení za války, těžko můžu tvrdit, že jsem všechny ty zabitý znal nebo o nich vůbec něco věděl, ale viděl jsem zabitý ženský, děti, viděl taky třeba jsem starý ženský s amputovanejma nohama, co zůstaly z rodiny úplně samy...

Opakuju, nezpochybňuju ničí utrpení, ale ty individuální případy tady mi ve srovnání s tím přijdou jako vlnky na rybníce a bouře na moři, ta masovost utrpení a současně fakt, jak moc si utrpení nevybírá, je nesrovnatelná. Tady, když se hodně přimhouřej oči, se dá ještě uvažovat, že utrpení a odplata maj nějaký volný souvislosti, tam to nejde ani se zavřenejma.

Úvahy o minulejch životech mi přijdou jako berlička k podepření něčeho, co se mi osobně zdá neudržitelný - teze, že každej v životě dostane, co si zaslouží.