Tak já si soudit troufnu, protože jsem prošla situací, kdy mi řekli, že syn má vysoou pravděpodobnost Downa, v tu chvíli jsem to pochopila jako diagnózu. Ani vteřinu mě nenapadlo, že bych ho zlikvidovala. Vždycky bych obětovala všechno pro dobro mého dítěte, jedno, jaké to dítě je. Tohle právo na osobní pohodlí, štěstí atd. klidně za cenu života druhého je na zblití. Představa, že někde pláče moje miminko a já dělám, že neexistuje...