Šmarjá, Mariko, klíííídek! U nás začíná den takto:
"Achjoooo, mně nechce učit!"
"A co se ti CHCE?"
"Nevím."
"Tak to se půjdeme učit."
"To se mi nechce."
"Tak tě odvezu do školy mezi děti, které chápou, že se učit musejí."
"To ne. Už se mi začíná chtít."

Nebo:
"Už je pátek?"
"Ne, středa."
"Panebóže, zase učení!" (patřičně znechuceně)
"No, podívej, jestli je ti moc učení se mnou od 8 do 10, můžu tě zavézt do školy mezi děti, které se učí od 7:45 do 13:20 totéž, co my."
"No tak jóóó, už jdu teda."

A tak podobně. Nakonec se naučí, co má, snažím se být kreativní, ale ne vždy to jde, že. Navíc sám nehne prstem. Že by třeba vyndal knížku a něco si přečetl, to nehrozí. Musím denně číst s ním a střídáme se po půlce stránky. Nyní ho učím učit se, a stojí mě to značné úsilí. Takže fakt klid.