Míšo, mám dva případy s downovým syndromem v blízkém okolí. V 1. případě si tohle dítě pořídili vědomě. Věděli, že je takhle postižené; oba VŠ, jejich babička VŠ... celá rodina se obětuje pro tohle dítě se vším všudy. Tohle dítě by nejspíše nebýt postižení bylo geniální - bylo kojené 4 roky, chodí, běhá, jezdí na kole, plave, ve škole prospívá, učí se v pohodě cizí jazyky, člověk se s ním krásně domluví, rodiče věřím nelitují, že si ho pořídili. Časem si pořídili ještě další 2 děti, takže teď mají 3 děti. Ovšem nutno podotknouti, že jelikož všechny peníze navíc jdou do pomůcek, cvičení, péči o sourozence s downovým syndromem, tak rodina žije velmi spoře. Kdyby tohle dítě neměli, tak by se jim žilo všem snáze.
Druhý případ je dnes už patnáctiletý kluk, kterého v jeho deseti letech vyvdala kamarádka. Tam už to ovšem tak jednoduché není. Kluk je výrazně více postižený, špatná domluva je s ním, vypadá spíše jako op než dítě a i se tak projevuje. Dnes je to chlap se všemi potřebami a rodina se bojí, aby nezneužil nevlastní sourozence. Ovšem tahle rodina problém s financemi nemá, takže je tohle dítě omezuje pouze řekněme provozně.
Já sama vůbec netuší, jak bych se rozhodla, ale vím, že bych rozhodně nikoho neodsuzovala, protože vidím, že mít takovéhle dítě je opravdu hodně hodně o penězích, času, nervech... a rozhodně to není volba na pár měsíců ale na celý život a zatíží to i další sourozence... Na to opravdu ne každý má