Tak já s čistým svědomím NEVÍM, jak bych se zachovala, a absolutně si NETROUFÁM někoho odsoudit.

Myslím, že s tím, že si nějaká cizí osoba o mně bude možná myslet, že jsem sebestřednej sobec, se dá žít mnohem snáz než s tím, že můj profesní a společenskej život prakticky skončí.

Ale stejně se všechny vnitřnosti se ve mně kroutěj, když slyším nazývat SEBESTŘEDNOSTÍ a SOBECTVÍM těžký rozhodnutí v těžký životní situaci, kdy "nesobectví" by znamenalo prakticky obětovat sebe sama.

Koneckonců ti tatínci, kteří neunesli narození postiženého dítěte a od maminky odešli, se vcelku snadno s nálepkou "sebestředného sobce" vyrovnají, a vsadím se, že jim to nikdo takto ani nepřipomíná.