Kudlo, při čtení tvého příspěvku jsem si vzpomněla na situaci, kdy jsem se zachovala naprosto neočekávaně a sama sebe dodatečně vyděsila. Mám syna s AS a dalšími problémy, manžela dlouhodobě mimo domov a na děti jsem vlastně sama. Obvykle zvládám všechno v klidu a před dětma s úsměvem. Jenže se krátkodobě nakupily problémy jak syna, tak dcery a do toho mé zdravotní potíže. A pak mi dcera jednoho dne zavolala do práce, že syn sedí před obchodem a brečí - byl domluvený ve svůj svátek s kamarádem a ten nepřišel. Normálně bych se nadechla, zvedla a jela pro něj, utírala slzičky a byla oporou. Tehdy jsem to nedokázala. Najednou jsem prostě nedokázala jít a utěšovat a být ta vždyzachraňující matka. Pro syna šla dcera, odvedla ho domů, utěšila a já jsem přijela později, až jsem sama měla sílu. Zpětně mi bylo stydno, že jsem to nechala na dcerce, ale já jsem v té chvíli nemohla. Klepaly se mi ruce, zvedal se mi žaludek, brečela jsem jako malá holka... I když bych předtím řekla, že bych pro něj samozřejmě hned jela, tak v té chvíli to prostě nešlo. tisíckrát nic umořil osla a já se zhroutila.