Často to vypovídá víc o vnitřku toho člověka, než o vnějších podmínkách.

Je vědecky dokázaný (bacha, ne britskejma, ale švýcarskejma a jinejma vědcema ), že lidi cítěj uspokojení v situaci, kdy jsou subjektivně v roli spravedlivě trestajícího. A to i v případě, že se to odehrává jen v duchu, nebo v nepřítomnosti "obžalovanýho". Tzn. třeba při nadávání na vládu, na EU, na kde co. Pocit uspokojení je větší, pokud člověk sám sebe staví do co nejvíc subjektivně spravedlivý role, takže vhodný je pasovat se do role oběti, ideálně bezmocný. Natvrdo si myslím, že u spousty stěžovatelů jde o tohle, pravděpodobně ne vědomě - asi jako když si někdo (třeba já) dává kousek čokolády (nebo panáka...). A že jsou na to některý navyklí, prostě si šlehaj pravidelnou dávku. Fakt, fakt.

Že jsou u nás některý lidi oběti, nezpochybňuju, že jsou některý bezmocný oběti, nezpochybňuju, zas tak moc jich ale není, že u nás je hodně věcí špatně, dokonce velmi špatně, nezpochybňuju a oči před tím nezavírám. Je možný, že se to u spousty lidí vypěstovalo předáváním z generace na generaci, od Mnichova, přes okupaci, padesátý léta, osmašedesátej a normalizaci a i dál, nicméně jsem přesvědčenej, že u mnoha lidí je to prostě podvědomej návyk. Mě stačí jet dvakrát za den sem a tam tramvají přes Prahu a mám dojem, že to slyším to v jednom kuse, snažím se neposlouchat, ale ty stěžovatelský typy bejvaj dost hlasitý a uši zavřít nejdou.