Mně vhání slzy do očí tyto příběhy :
http://www.lidovky.cz/vidis-ty-plameny-tam-ti-mama-vyletela-kominem-rekla-male-erice-znama-v-osvet-1b1-/pribehy-20-stoleti.aspx?c=A160509_125959_pribehy-20-stoleti_sij

Nebo povídání Arnošta Lustiga, který říkal, že když v lágru viděl svoji zuboženou maminku, přál si, aby co nejrychleji zemřela. Aby netrpěla. Maminka nakonec naštěstí válku přežila. Pan Lustig v sobě to trauma s pohledem na maminku a své přání nesl celý život.

Není to omluva, ale chápu, že lidé (vojáci), kteří při postupu Němci obsazených a zdevastovaných území viděli, co viděli, ztráceli úctu k životu a chovali se někdy jako zvěř. Vidět spálené domy s ohořelými kostrami, osvobozovat koncentrák, dozvědět se, že blízcí byli zastřeleni... Hrůza opravdu k zešílení...

O tom leteckém útoku jsem kdysi četla. Kdyby fašističtí vojáci dostali prostor k ústupu, prý by došlo k masakru civilního obyvatelstva. K tomu opravdu docházelo, takže kdo ví, jaké by byly v tom případě ztráty na životech. Byla to prý vojenská taktika. Nevím, neumím posoudit a ani nechci. Ty nálety byla samozřejmě hrůza a tragédie.