JéžiŠ, víš jak jsem ráda, že už to máme za sebou?

Řešila jsem dlouho, jeslti je lepší budit hodinu a půl před odchodem, 20 minut před odchodem, nebudit, nechat dospat, budit...

Nepomáhalo nic, se řevem to bylo vždycky. Takže jsem usoudila, že pro mé nervy je lepší, když řev trvá co nejkratší dobu, tj. vstala jsem, udělala jsem naprosto všechno - tj. já koplet hotovo, tašky naloženy v autě, na stole nachystaný kartáček a oblečení, nesnídali jsme... (chodíme do školky kolikrát až na půl devátou, svačinku mají v 8:45).
Vytáhla jsem ho v 8:00 s tím, že 8:20 je odchod, v 8:30 zavírají školku. Nebyl čas na jakékoli vymýšlení. Když řval, oblíkala jsem ho řvoucího. Do auta jsem ho nesla řvoucího, kolikrát bez bot, boty jsem hodila do auta. Vynesla jsem ho z auta do školky, předala učitelce, odešla zpocená, zničená, servaná...


Děkuju moc, že už to přešlo a vstáváme s úsměvem, klidně i hodinu před odchodem, aby si stihl pohrát...

SOucítím. Ono to přejde.