Bude to znit jako nesmysl, ale nam ta rada usetrila rano 20-30 minut a rvani. Diametralni rozdil. Poradila mi to psycholozka, se kterou jsem tehdy mluvila kvuli necemu jinemu. Nejak na to doslo, ze jsem ji popsala nase rana, jak mi z toho tecou nervy, kdyz se dcera pul hodiny (ne)oblika. Ma predstava byla, ze ji vzbudim, podam hromadku nachystaneho obleceni a ona se bude oblekat, zatimco ja udelam snidani, svaciny atp. Pokazde, kdyz jsem ji prisla popohnat, jen sedela a koukala. Na noze jednu ponozku, v ruce druhou a nepritomny vyraz. Stres se kumuloval, napeti rostlo, zacal konflikt, ktery koncil pravidelne mym vycitavym monologem v aute, az ke skolce. Strasne me to vzdycky mrzelo. Odmitla jsem ji v 5 letech oblekat, protoze me deti budou samostatne... ze jo.
Ta psycholozka me poslouchala a pak navrhla, at ji obleceni podavam. Tzn. oblekala se sama, ja ji podala postupne spodni pradlo, ponozky, rifle, triko, mikinu. A ona to na sebe vcelku rychle nahazela a sla snidat. Dnes je rano nejrychlejsi ze vsech. Ma tam tu hromadku, vstane, oblekne se, jde snidat. Nez se nadejem, stoji v bunde a botech u dveri a prudi, ze ji brzdime A ja uspesne podavam obleceni mladsim sourozencum. Odchody v klidu a vcas. Zadne vstavani o hodinu driv.
Bojovala jsem s tim takovou dobu. Vsichni jsme byli ve stresu, kazde rano na nic. "Pritom takova blbost".
Zkus to. Taky mi tehdy pomohl prispevek Libika, v nejake diskuzi. Psala neco o tom, ze z touhy po boji o pozici uz vyrostla, ze kdyz na to prijde, klidne vezme bundu a oblikne ji diteti, co se sprajcne a vzteky ji hodi na zem. Respektovat a byt respektovan a ono zname "na zemi ti lezi bunda co s tim udelame?", nemusi vzdycky zafungovat. Ty deti v tomhle veku maji narok obcas byt nesamostatne a klid v baraku bodne vsem clenum domacnosti.