S tím mluvením o potřebách ale zapomínáte na to, že ještě existuje základní potřeba přesahu, spirituality, potřeba hledat smysl a řád. Ne proto, aby se člověk uklidnil a měl pokoj, ale prostě proto, že to v něm je.

Někdo ten přesah hledá úplně intuitivně a na blind, někdo si bere východisko v některém duchovním systému (jako mapu na cestu). Ale pokud se jedná o skutečnou víru, tj. ne soubor nějakých přesvědčení, že nějak to JE, ale o existenciální postoj člověka vůči tomu, co ho přesahuje, tak stejně musí ten skok do nejistoty udělat sám za sebe. Ať je agnostik nebo katolík nebo muslim.

Jistě že jsou lidi, kteří určitou potřebu duchovní náplně mají, ale žádný existenciální skok a žádné vydání se hlubšímu smyslu světa netouží provést, ba naopak chtějí spíš tu náruč a to bezpečí a tu sounáležitost. Ti si pak život zaplní spokojeným opakováním toho, co se jim předkládá (rituály, nauka), a na zneklidňující půdu víry se v podstatě nepustí.

Pak jsou taky lidi svým způsobem apatičtí, kteří duchovní rozměr svého života vůbec neřeší, nechybí jim, nevědí o něm a nezajímá je. Můžou být slušní, světu přínosní a klidně i úctyhodní.

Ale mám-li přemýšlet o víře jako o existenciální věci, tak to pro mě nemůže být žádný flastr ani berlička ani uklidňující pilulka. Je to přesnej opak