No právě, bylo by jí nepříjemné, abych jí podávala oblečení a je to nepříjemné úplně stejně jako když ji popoháním, plus tedy pro mne větší stres, protože ústně ji napomínám za pochodu při svém oblékání, zatímco stát bych u ní musela fyzicky a ještě by mi tekly nervy, jak pomalu si natahuje ponožku a jaké zbytečnosti u toho řeší a přestává se oblékat. Jí není příjemné, když ji napomínám, ani jí není příjemné, když ji za něco plísním, přesto neudělá nic pro to, aby to příště nemusela poslouchat. Včera se rozčilovala, že jí pořád vyčítám, že si neuklidila věci, které uklidit měla, ale když jí vysvětluju logickou věc, že pokud ty věci uklidí, tak já nemám důvod jí pak něco vyčítat, tak mi to odkýve, ale příště je to zase totéž. Prostě jako malé dítě, které nechápe důsledky. Na ni ta motivace ani výhrůžky nefungují. Když byla menší a řeklo se, že dokud neuklidí rozházené hračky, tak se nejde na výlet, tak místo, aby začala kmitat, tak si sedla a brečela, že se nejde, ale uklízet nezačla.
A jinak já ji nepotřebuju naučit se rychle oblékat, ona to samozřejmě v případě potřeby zvládne velmi rychle, ale to už jsem tu psala. Jde o celkovou situaci ráno. Obleče se klidně za dvě minuty, ale vynechá ty zuby, vlasy, jídlo a všechny další ranní náležitosti, které pro ni nejsou důležité.
Nechci, aby to vypadalo, že se snažím na každý tvůj návrh říkat "to nejde", ale zkrátka už své dítě znám a stejně jako Magráta už jsem toho za ty roky zkusila spoustu. Co funguje u vás, nemusí fungovat jinde.