Zdravím. Poslední týdny doma hodně tápu-tápeme, co se týče chování syna sedmileťáka, 1. třída. Není žádný zločinec, ale v něčem se to týká školy, a hodně asi chování okolo. Lhaní, NE pro něj nic neznamená - minim. v 50%. A já už se cítím dost nejistá. Rozhodně nehážu vinu na jeho hlavu, určitě jsem taky něco zvorala a možná nejen já.
Teď už spíš hledám nezávislý názor zvenčí, abychom se doma přestali vzájemně "trápit" a všem se nám líp dýchalo a fungovalo.
U psycholožky v nadpisu zmíněné, jsem byla sama před 2 lety. Kvůli tenkrát občasným velkým záchvatům syna, tam se to myslím točilo kolem vztahu k ex.
Teď jsem myslela, že půjdeme všichni tři, nebo teda spíš syn - a já s přítelem zvlášť. Ale bylo mi řečeno, že s dětmi ona sama nebývá. Že mluví jen s dospělými, protože napravuje je, ne děti. A to mi přijde nějak zvláštní. Je to obvyklá praxe? Šli byste do toho?
Osobně někdy moc řeším život kolem sebe, ale fakt mám pocit, že svému synovi ani nijak zvlášť nerozumím. Jaký má vztah k lidem z rodiny okolo. Jak vnímá situace, kterými jsme si prošli atd.
Nechci mu přišít diagnozu za každou cenu. Ale jestli je něco - málo nebo hodně - špatně, ráda bych to napravila. Už mám sama ze sebe pocity, že to nezvládám, že jsem jen máma policajt. Proto jsem chtěla pohled zvenčí, ale i na syna. A na jeho šrámy na duši. A nějak to napravit, pokud není pozdě.