Monty.
"Šuplíku,
kdeže. Pohlédla jsem pravdě do očí a musela si přiznat, že mám podprůměrné dítě se špatným prospěchem. Tak to prostě je. V životě nenapsal esej, neovládá angličtinu na úrovni C3 (C 2 je pro zdejší poměry nedostačující), nepřekládá ze sánskrtu, nevyhrál mezinárodní soutěž v programování přístroje na kroužkování žiraf, nesestavuje si ve volném čase rovnice z římských číslic, nic takovýho.
Obyčejnej trojkař. Kdo má trojky na základce, je jednak úplně blbej a druhak odepsanej, odsouzenej k živoření a nevzdělanosti.
Ale zas je, zaplať Pánbůh, zdravej."
Tak si to tak neber. Tahle ironie zní strašně strojeně a zklamaně. Uvědomuješ si, že to tu syn čte a že to co píšeš ho může dost zasahovat?
A vlastně netuším proč něco podobného po stopadesáté píšeš. Vymezuješ se jen sama proti sobě a svým představám o ideálním dítěti s kterými se evidentně pereš. ¨
A pochopil jsem proč jsi syna zrazovala od přijmaček, protože to zklamání z neúspěchu strašně těžko neseš. A přitom to ani neúspěch nebyl.