Díky moc všem za podněty. Není to ani tak otázka času, jako psychiky, energie - samozřejmě vím, že je to takto špatně, čas utíká, proto taky chytám nerva a hledám nějakou pomoc. Teoreticky je mi také jasné, že by to rodiče zvládat měli. Navíc mně vychovávala hlavně babička, rodiče byli hodně v práci, neumím si to moc dobře zorganizovat. Jak jsem psala, syn je introvert, spíše pasivní, s jedním-dvěma kamarády si hraje spíš na počítači, nebaví ho být venku - potřebuje pořád popostrkovat, motivovat, jinak ho ven nedostanu. Tak jsem přemýšlela, zda by se třeba s někým "novým" (energickým, se zájmem o vědecké otázky
, po vzájemném oťukání mohl chytit a nenásilně do života ten pohyb dostat. Možná je to naivní představa, ale řekla jsem si, že to aspoň zkusím nadhodit... snad zkusím nějakého toho studenta přece jen.. ale také si říkám, že o tom musíme důkladněji promluvit s manželem, protože jsem si víc uvědomila, že on to tak palčivě nevnímá. Tak ještě jednou dík.