Evi, já tě chápu, zachovala jsem se stejně, když mi bylo osmnáct. S tím rozdílem, že jsem tu přihlášku ani neposlala nakonec. Ne, že bych toho až tak litovala, protože tehdy to tak prostě mělo být a věřím, že nic se neděje bez důvodu. Mám díky tomu už syna ve tvém věku. Ale situace a okolnosti se změnily za tu dobu. Je mi takřka 42 a promovala jsem na podzim. Se čtyřmi dětmi, manželstvím v troskách a prací na plný úvazek. Nezůstala jsem u práce, u které jsem si myslela, že zůstanu do konce života, našla jsem naplnění jinde a to studium bylo potřeba.
Může se stát, že to, co stačí teď, za deset, dvacet let stačit nebude a budeš muset studium začínat znovu za úplně jiných podmínek. Přeji ti, aby ses rozhodla dobře.