Řešení ti asi nenabídnu, spíš jen útěchu, že v tom nejsi sama.
Ondra má chvíle, kdy brečí téměř kvůli všemu -(že má k snídani jogurt a ne rohlík, že už si musí večer zhasnout, že se mu nepovedlo něco nakreslit, že si nesmí vzít před večeří čokoládu, že se rozbila mistička (obyčejná kompotka a rozbila jsem jí já a ne on). Ve školce sice velké problémy nemá, ale občas řeší věci brekem i tam.
I já mám problémy s tím, jak reagovat - tam, kde mám pocit, že se snaší pláčem něčeho dosáhnout, se snažím být nekompromisní a neustoupit (nechci, aby si zvykl, že brekem něco vyřeší nebo získá). Ovšem vypořádat se s brekem kvůli špatně namalovanému obrázku nebo tomu, že mu nejde pískat na flétnu bývá horší. Pokud mám pocit, že je to opravdová lítost, nechávám ho prostě vybrečet s tím, že se mu snažím dát najevo, že i mně je to líto, ale že kvůli tomu není třeba brečet. Ovšem musím přiznat, že když už je to pátý nebo šestý pláč během dvou hodin, tak to někdy "nevydýchám" a prostě pošlu Ondru k sobě do pokojíčku, ať si tedy brečí sám. Musím se přiznat, jak to bude příští rok ve škole. A navíc musím říci, že manžel snáší Ondrův brekot podstatně hůř než já (i když řešení většinou volíme stejné, ale jeho to mnohem víc vytáčí vnitřně).
Takže Ti přeji hodně trpělivosti, protože asi nic jiného nezbývá.