měla jsem dětství na dvě poloviny - ta smutná byla doma, ta krásná u babičky a dědy. Co našim vyčítám? To, že jsme pro ně nebyli nejvíc, že všechno bylo přednější, než my a naše potřeby. My jsme se tím životem tak nějak plácali sami, s našimi smutky i radostmi. Naši nás brali jako věci, že jsme, že je potřeba nám dát najíst, obléct, sem tam vzít někam na výlet. Neříkám, že nás neměli nebo nemají rádi, ale roli rodičů absolutně nezvládli. Brácha se narodil o šest let později a od té doby jsme na to byli dva - do té doby hrůza - otec na mě zkoušel svoje výchovné metody - nebýt babičky a dědy, asi bych to nezvládla (pořád je potřebuju, bude mi čtyřicet, oni mi stárnou, mají svoje problémy, nemoci, lítám s nima po doktorech a hrozím se chvíle, kdy o ně přijdu, jsem na ně naprosto nezdravě fixovaná). Ovšem to pravé peklo nastalo, když mi bylo 12. Přestěhovali jsme se na periferii města, daleko od všech a všeho a zůstali jsme úplně sami. Otec pil a co jsem zažila za těch deset let, než jsem odešla z domu, to bylo prostě peklo, které si nedovede představit nikdo, kdo tohle nezažil. Selhali oba, mamka i taťka.
Odpustila jsem jim, jako, mám to v sobě, ale nikdy bych jim nic nevyčetla, jsou to staré křivdy, kterými nemá smysl se trápit. Brácha si myslím, jim neodpustí nikdy, nemá na to povahu. Dnes je situace jiná, žijou tak nějak normálně (v rámci možností) a jsem připravená se o ně na stáří postarat (brácha mi řekl, že se o ně nikdy starat nebude, chápu ho, nevyčítám mu to). Taťka není zdravotně úplně v pořádku, je po těžké rakovině jícnu a bourá všechny statistické tabulky, přežil už několikrát sám sebe. Teď nám rodiče dávají najevo, jak nás mají rádi a jak jsou na nás pyšní, protože z takové startovací čáry jsme pravda nedopadli nejhůř.
A hlavně, je to pro mě obrovská škola v tom, co nedělat. Pro mě jsou moje děti všechno, jsou nejvíc, co máme. Dávám jim to neustále najevo.