Jsou věci, které mě mrzí. Neužírám se tím každý den, ale když si vzpomenu nebo nad tím z nějakéhé důvodu přemýšlím, tak je mi to líto.
Máma byla víc učitelka než matka. Museli jsme být vychovaní, a přes to nejel vlak, i jen náznak nevychovanosti se řešil a to někdy dost necitelně, spíše z hlediska psychiky.
Bít nás bili, ale tak nějak s rozmumem, nijak úkorně na to nevzpomínám.
Málo poslouchali naše přání, pokud (matka) rozhodla, že budeme dělat sport jako vhodnou aktivitu, tak prostě nebyla ani hudebka ani výtvarka ani tanec, které jsem měla ráda já.

Jinak to bylo fajn, měli nás rádi, snažili se, dělali legraci, podnikali jsme výlety, máma nám vyvařovala, jezdili jsme na chatu, zpívali u táboráků,...Prostě spousta pohody s poněkud neempaticky nastavenými mantinely.