Ještě k těm včerejším trestum. Na fakultě jsme poslouchali přednášku velmi uznávaného psychiatra který mluvil o trestání detí. Byl zastánce i lehkých fyzických trestů, ale velmi zdůraznil že otcové by v žádném případě takto nemeli trestat dcery, že ty jim to nikdy neprominou.
V mém případě je to doopravdy tak. Máma nas v afektu řezala vším možným (protože jsme se s bráchou rvali jako kone, a ječeli u toho, ne ze by nas umlátila, ale přetáhla nás párkrát tím co jí padlo do ruky), a nikdy jsem ji to nemela za zlé. Táta mě uhodil 2x, jednou jako malou proutkem přes ruku, a jednou mi dal facku v patnácti. Pamatuju si to jako příkoří nejvetší, a že to bylo docela zasloužené.