U mě to bylo podobné - mamka nás udeřila často rukou či důtkama (a furt to bylo snesitelnější než lamentování a sekýrování), od táty si pamatuju fyzické tresty dva. Že bych to od něj byla vnímala jako příkoří, zatímco od mamky mi to nevadilo, to fakt ne - spíš si ty jeho dva výprasky pamatuju proto, že byly ojedinělé (ne že by byl trpělivější a více respektující, jen holt s námi trávil méně času) a ten jeden - největší, co jsem kdy dostala - byl i vyloženě nespravedlivý (nic špatného jsem neudělala). Bylo mi sedm a chápala jsem, že je prostě v amoku, že měl hrozný strach. Slova onoho psychiatra bych chápala tak, že u dcer mlácených otci může být zvýšené riziko, že budou podvědomě vyhledávat partnery násilníky. Otcové jsou důležitým vzorem a zdrojem sebevědomí (přiměřeného či nízkého podle toho, jak tuto roli zvládají).