Len, ale mne je to celkem jasne a chapu te.
Je to tve dite a tva zodpove3dnost. Souhlasim s tebou i v tom, ze spolecnost by se s tim mela umet a zvladnout civilizovane a vstricne vyporadat.
Realita je vsak dost jinde a jako matka uz dospelych deti, dokonce babicka, si uvedomuju svou smrtelnost a to, ze je tu jednoho dne necham.

Ti moji si poradi a i se svymi individualistickymi projevy si se zaclenenim do spolecnosti umi poradit, doufam, ze predcasna uvaha, ale muzu pripadne umrit v klidu.

Znam ovsem i dilemata a uvahy rodicu, jejich deti to jen tak beze vseho a bez pomoci proste nezvladnou samostatne odzit a pokud jsou projevy jedince, ac za to nemuze, spolecensky odpuzujici, nebo nebezpecne, pritom zvladat "muze", uz se nikdo nebude zabyvat timm ze "nechce".
Samozrejme nechce neumyslne, neni schopen sam chtit atd. tech odstinu je moc, ale to nikdo resit nebude, takovy clovek pak bude "ten zky" a okoli to bude resit izolaci se od nej, pri setkani s neempatickymi jedinci i nasilim.

Jen uvazuji, co znam, v zadnem pripade to neber tak, ze tobe chci neco podsouvat, predpokladam, ze zvazujes nejlip, jak umis a sve dite znas.

Jen tu pripadnou moznost medikace bych nezavrhovala tak smahem.

Stejne tak ale neni "lekem na zlobive deti", z neceho deti "vyrostou", dost se da zvladat specialnim pristupem a tomu bych samozrejme dala prednost pred automatickou medikaci.