Monty, jojo, mám stejné vzpomínky: celá rodina sedí u televize, jen já ležím ve tmě (musím, protože ráno dělám problémy se vstáváním), koukám na stíny na stěně a vymýšlím si příběhy
Dneska už usnu kdykoliv a kdekoliv, ale fungovat v šest, v sedm ráno pořád nezvládám.

Syn to má stejně, jde si třeba z vlastní vůle lehnout v devět, protože si chce to ranní utrpení nějak zmírnit, ale do půlnoci nezabere. Převaluje se, zkouší větrat, číst, poslouchat relaxační hudbu, počítat v duchu ovečky ... všechno marné, neusne.