K té jedničce - přijíždějící řidiči často zpomalí, aby nám dali čast přejít a zároveň nemuseli zastavovat, a vrtí hlavou, dávají oči v sloup či si klepou na čelo, když nejdem. Nedochází jim, že

1) mám s sebou děti a učím je, kdy je bezpečné přejít, a ony nedokážou vždy poznat, jestli auto zpomaluje nebo ne, takže je učím, aby počkaly, až opravdu zastaví;

2) musíme počkat, až zpomalí, resp. zastaví auto i ve druhém směru - učím děti, aby důsledně počkaly, až budou průchozí oba směry. Někdy stojí těsně před přechodem dodávka a my do druhého směru nevidíme, takže čekáme, až tam uvidíme, i když tam nic nejede (my to ze svého stanoviště nemůžeme vědět);

3) musíme počkat, až je jasné, že brzdí a ubrzdí to i další auta v řadě.

Cestou do školy a školky přecházíme E55. Jednou dělilo mého syna od vážného incidentu jen několik centimetrů/vteřin, od té doby důsledně dbáme na 2). Na 3) dbáme od doby, kdy nás auto málem smetlo všechny 4 (neubrzdilo a švihlo to přes plnou čáru kolem auta před ním a přes přechod v protisměru těsně za námi).