Děti přecházet mohou a prvňáčci v našich končinách běžně bez rodičů do školy chodí. Já zatím děti doprovázím, přes hlavní silnici je sama nepouštím.
S tím couváním se mi ale před časem stala příhoda, ilustrující, že některé maminky nemají základní instinkty. Přibíhala jsem k našemu domu a potřebovala rychle vytáhnout auto z garáže a odjet. Náš dům stojí u malého dětského hřiště, vede kolem něj nezpevněná štěrková silnice, máme oplocený pozemek. Popošla jsem až k lavičkám upozornit maminky dvou hrajících si dětí, že budu couvat z garáže, ať si hlídají děti, odkývaly to. Pak otevírám branku plotu, dveře do garáže, začínám couvat, kontroluju situaci za sebou a náhle zpozorním, nevidím to děcko nikde ve zpětném zrcátku, radši zastavím, vystoupím, a cca dvouletý kluk stojí už na našem pozemku za mým pravým blatníkem. Maminka líně vstane a šourá se pro něj. Naštvaně počkám, pak vycouvám na cestu, pomalu otočím auto a objíždím hřiště, chlapec mi z druhé strany hřiště vleze na silnici a přímo před auto. Samozřejmě ho neohrozím, očekávám to a stejně tu jezdím pomalu...
Během toho léta mi tohle konkrétní dítě dvakrát vlezlo na zahradu ve chvíli, kdy byla pootevřená branka, jednou už cpalo ručky do kotce našeho naštěstí hodného psa.
Jindy jsem byla svědkem, jak ho matka nechala batolit po silnici, kde ho málem sejmuli rychle projíždějící cyklisté.