K tomu, jak píše Monty a další, že k čemu to potřebuješ vědět - v dospělém věku. Já když jsem tehdy ty knížky a informace pročítala, to byla taková akutní fáze "euréka!, už vím, co se mnou je", a taky jsem měla chuť jít a nechat se otestovat. Šlo mi ale tehdy primárně o syna, toho jsem tak jaksi otestovat nechala, ale vyšetření nebylo úplně věrohodné, takže za úplně vyloučenou možnost to nemám. Myslím si, že spíš ne, že spíš ADD, mnohé projevy jsou podobné. Ale to jsem odbočila (to je asi taky projev ADD :) - pak to přešlo do fáze "mohl by mít/mohla bych mít" to a to, a je jedno, jestli to nějaké vyšetření zjistí nebo ne, přece jen to není něco jako celiakie či diabetes, kdy je životně důležité vědět a držet dietu/hlídat inzulín. Jsou to poruchy, které se kompenzují přístupem, a přístup můžeš změnit, i když nemáš diagnózu potvrzenou. Stačí vědět, že by to mohlo být tím, a dostaví se pochopení, úleva, změníš přístup (k dítěti nebo i k sobě). Oficiálně stanovená diagnóza má smysl hlavně u dětí, které bez zohlednění poruchy špatně zvládají školu. A stejně vždycky je třeba brát ji s rezervou, protože diagnostika není neomylná a někde ti ji spíš dají a jinde spíš ne, když je to hraniční. Snažila jsem se najít neutrální půdu (ani APLA, ani Krejčířová), ale nepovedlo se.

Takže to neber, jako že někdo tvé potíže bagatelizuje, jen třeba už je v jiné fázi (nebo v té akutní vůbec nebyl)