To víš, že smíšené pocity. Lítost, zmatek i takový divný pocit, který ani nevím, jak popsat. Ale přejde to a zůstane radost z toho, jak je dospělé dítě samostatné, životaschopné, jak si umí poradit. Náš vzájemný vztah (s dospělým synem) to proměnilo do nové a úplně nádherné kvality, kterou jsem si vůbec neuměla představit. Babička nejsem a asi jen tak nebudu, ale kdyby náhodou jo, tak by mi to přišlo bezva. Měla bych radost. Nejen kvůli vnoučeti, ale i kvůli tomu, že kdyby mě někdo prudil kvůli mladistvosti, tak bych řekla: "Přátelé drazí, dejte mi pokoje, protože JÁ jsem babička!" A zavázala bych si šáteček a šla za snachou do porodnice (a doufala, že mě nevyhodí).