"Já se v těchto situacích ocitám celkem často."

Já se tomu ani nedivím - z mého pohledu nevysvětlitelně patrně vyhledáváš společnost nevychovanců a vyžírek a jejich jednání jim beze slova toleruješ.

"Rodiče evidentně vybírali z jídelního lístku ta nejlevnější jídla, aniž by s dětmi konzultovali, na co mají chuť. "

No ale tohle dost předjímáš - třeba to bylo tak, že u té pizzy věděli najisto, že to budou děti jíst, kdežto u těch mořských potvor předpokládali, že spíš asi ne, nemuselo to být nutně proto, že je to to nejlevnější? Já bych také dětem neobjednala chobotnice, protože by byl dost velkej předpoklad, že se toho netknou, a to zas teda nekradem.

"Děti, které jedly pizzu, se začaly vyptávat, co to máme na talíři a jestli to také mohou zkusit. Rodiče je od toho zrazovali, že prý jim to nebude chutnat, na druhou stranu jim ale ochutnávat nezakázali."

Na tom nevidím nic špatného - děti se zeptaly, zda mohou ochutnat, vy jste jim to asi dovolili, proč ne.

"No, chutnalo jim. (...). Když jídlo zmizelo a já z něj prakticky nic neviděla, objednala jsem si pro sebe další.
Nějak mne nenapadá, co v takové situaci dělat jiného, kromě toho, chodit do restaurace sama, jen se svou rodinou. "

Třeba jim říct poté, co mi ujedli půlku, že je to moje večeře a že bych z ní ráda taky něco měla - to je přece naprosto legitimní.

"Jen konstatuju, že tyhle situace se běžně stávají, i když asi ne tobě."
Tak jasně že se stávají, když se někdo nechá. Mně se to pravda moc nestává, asi se na svý jídlo tvářím dostatečně divoce