Ruth,

já chápu, co chceš říct, ale něco mi tu skřípe.

Abych "chápala nesprávné jednání", to podle mě vyžaduje to POCHOPENÍ (např. puberťák se chová hrozně, odsekává apod. a já to velkoryse toleruji, protože si sama pro sebe řeknu "no jo, puberta, nebyli jsme jiní, však ono ho to přejde").

Ale tady jsem neměla pocit, že by Tragika vyjadřovala pochopení, četla jsem tam akorát rozladění z toho, že děti to dělaly a rodiče je to nechali dělat a nijak je neusměrnili.

A možná nejsem arbitrem pro hodnocení chování jiných, ale určitě jsem arbitrem toho, co MNĚ vadí a co nikoli, a mám plné právo (i když samozřejmě ne povinnost) se v tomto směru vymezit. Tedy když mi cizí dítě sežere celou večeři, tak jsem sama arbitrem vlastního hladu/peněženky/pocitu, že se ke mně nechová hezky, a pokud mám chuť mu to říct, tak mu to mám říct a vůbec to neznamená, že bych nebyla velkorysá.

Opakuji - za velkorysý bych považovala, kdyby jí to NEVADILO, případně by to sama pro sebe nějak omlouvala (děti byly v šoku, protože se jim předtím něco stalo, byly duševně zaostalé, rodiče měli velké starosti a proto je ne vždy důsledně usměrnili). Do hlavy jí nevidím, možná to právě takto bylo. Ale pokud to bylo tak, že se dusila vzteky, ale nic neřekla, aby nebyla za tu zlou, tak to bych velkorysostí nenazvala.