Zaujalo mne v předchozí debatě.

Jak a proč si lze připadat jako "tažný vůl"?

Já bych si tak připadala nejspíš v případě, že by se partner nepodílel a jen se vezl, takže já bych chodila do práce a výlučně se starala o děti, starala se o domácnost a on se na tom nepodílel. A padala bych na hubu a nikdo by si toho nevážil.

Případně kdybych na to vše byla sama (a jako bonus by to nikdo neocenil).

Ale zaujalo mě, že Dana si tak přestala připadat v momentě, kdy si opatřila bohatého partnera. Já jsem toto nikdy neměla spojené výlučně s penězi (tj. kdybychom byli chudí a makali oba, tak by mi to tak asi nepřišlo).

A taky si myslím, že určitý penzum práce k životu prostě patří - ne do vyčerpání, ale taky ne až v tak nízký intenzitě, a že to můžu do určitý míry i korigovat tím, jaký mám nároky (např. kdybych chtěla dům s velkou zahradou a chatu, tak budu muset tý práce vynaložit asi víc, nebude-li se mi chtít, tak to nebudu moci mít).

Jak to máte vy? Připadáte/připadaly jste si někdy jako tažný vůl a pokud ano, tak proč?