"Té fázi bezmoci, předpokládám, předchází ještě fáze, kdy už si s rodiči nemáme co říct, o čem si popovídat, kdy už každá návštěva je jen povinnost a pruda(?). Asi má na tom hodně podíl odcizení způsobené vzdáleností. Nejdříve návštěva každý týden, pak jednou za měsíc, pak každého půl roku.... A pak přijde ta nechuť a návštěvy z povinnosti."

Já nevím, vzdálenost bych z toho nevinila.

Myslíš, že třeba v tom, co popisuje jentakj, je ještě nějakej prostor na to, aby to NEbyla povinnost a pruda?

Určitej potenciál tam teda vidím v tom, že se ten manžel i jentakj citově odpoutaj a oprostěj od pocitů viny natolik, že nebudou skákat na každý matčino písknutí, protože si myslím, že čím víc jí vyhovujou, tím víc nepřátelský pocity vůči ní budou mít.