No největší problém dnešní doby je ten, že DYS je každý druhý. Otázka je, kolik těch dětí je diagnostikováno správně a oprávněně.

Svým způsobem nechápu, jak moc se liší někdo, kdo má poruchu dys od toho, kdo je prostě blbej, oba nenapíšou diktát bez chyb. Takže oba si prostě z diktátu jedničku nezaslouží. Jestli je to správné, o tom by se dalo diskutovat. Jak k tomu přijdou ostatní děti, které musí psát diktát a musí počítat všechno, aby měli jedničku proti těm, kteří mají úlevy od výmyslu světa. Když se podívám do třídy mého kluka, třeťáka, tak tam má papíry na něco fakt každý druhý, je to děsný materiál, taky už jen 3 měli na konci roku samé jedničky. Řekla bych, že nároky na děti jsou mnohem menší než dřív, že učitelka zkrátka přizpůsobuje rychlost a kvalitu výuky těm "postiženým" a na chytré děti je tam opravdu MINIMUM prostoru pro nějakou individuální práci. Opravdu si nemyslím, že by tak obrovské množství dětí bylo s nějakou poruchou, fakt to přece není možné (a ještě to sveďme na očkování a bude hotovo).

Osobně si myslím, že stejně by posunutí času někam do roku 1990 nic moc nevyřešilo, protože jsme prostě o 26 let někde jinde, stačí se podívat na dnešní děti a děti dřív, výchova je jiná, děti jsou drzejší (a to mi nikdo nevymluví). Plno rodičů si myslí, že když máme tu skvělou demokracii, tak si každý může dělat co chce, včetně dětí. Chybí základní úcta k učiteli, chybí možnost trestat a otázka je, jestli by tresty vůbec něco vyřešily, když by byli trestaní skoro všichni. Syn hrozně trpí tímto systémem, kdy dostává třída kolektivní tresty za to, že třeba hlučí, nebo vím já co, i když jsem si 100% jistá, že syn ne, protože je klidný a tichý. Kolikrát za mnou přijde s tím, že neslyšel, co si mají zapsat za úkol, protože všichni hučeli.

Jo, takže možná dost věcí bylo za minulého režimu ve školství lepších:
1. všichni jsme seděli na zadku a poslouchali co učitel říká
2. nikdo, nebo téměř nikdo nechodil na WC v hodině, pokud neměl nějaký závažní zdrav. problém. 45 minut to prostě zdravé dítě vydrží.
3. nikdo v hodině nejedl
4. kvalita výuky byla vyšší, za to bych dala ruku do ohně
5. střední potažmo vysoké školství bylo pro chytré, potažmo velmi chytré děti, pro ostatní bylo učňovské.

Ale vzít jen tak systém předrevoluční nebo těsně porevoluční a aplikovat ho dnes, to zkrátka nejde, na to je společnost už moc rozmlsaná, to by bylo rodičovských stížností a všeho.

Bavila jsem se s kamarádem učitelem o tom, co si myslí o osmiletých gymnáziích (dcera se dostala) a říkal, že je to svým způsobem elitářství, které odvádí ty nejlepší ze tříd jinam . Ale já si říkám, že je to vlastně jenom důsledek toho, kam to základní školství dopracovalo, a že rodiče chytrých, nebo alespoň lehce nadprůměrných dětí chtějí, aby se jim dostalo kvalitního vzdělání. Což samozřejmě je pochopitelné. Já jsem fakt ráda, že dcera se dostala, protože za těch 5 let, co byla na ZŠ a co bylo zřejmé, že je opravdu o parník nad spolužáky se jí nedostalo absolutně žádné individuální péče, zatímco těm blbějším hromada. To samé je u syna, který je taky jedničkář. Teď s "inkluzí", a to slovo se mi přímo příčí, to bude ještě horší. Jak může fungovat inkluze ve třídě s 30 dětmi, z nich dobrá třetina tak jako tak není schopna normálně pracovat.

Možná bych mluvila jinak, kdybych měla děti blbé, nebo s nějakou poruchou (třeba syn je na hraně poruchy pozornosti, řečeno v PPP, ale nijak jsme to neřešili a zkrátka se s tím popral velmi dobře sám s naší podporou a teď v té třetí trídě už je prakticky bez potíží), ale takto se na to dívám z pozice rodiče dětí, které mají schopnosti, jež nejsou nijak podporovány současným základním školstvím.