Je fakt, že občas z desetileté dcery šílím, když mrskne do sešitu nějakou do češtinářského nebe volající hrubku, ale poslední dobou si říkám, že je vcelku fuk, jestli budou děti studijní typy, nebo z nich budou šikovní řemeslníci, hlavně ať jsou v životě šťastné. Já sama to neumím. Možná proto, že nadprůměrné IQ u mě nejde ruku v ruce s nějakým (jakýmkoli) talentem, pílí a schopností využívat šance.
Takže prosím tam nahoru, ať se děti v něčem najdou. A ať se tomu věnují, ať je to naplňuje i uživí a ať jsou v životě šťastné, ať už budou dělat cokoli.