Ano, snažíme se být.

S tím, že když se o to potřebujeme dohodnout, tak se snažíme, aby to bylo mimo doslech dětí.

V tom smyslu, že když já něco napřed zakážu a manžel by to klidně povolil, tak když ví, že jsem to zakázala, tak řekne "máma rozhodla tak a tak", a pak se o tom mezi sebou pobavíme, pokud možno bez přítomnosti dětí. A naopak.

Tedy v podstatě platí to, co řekne ten, kdo o tom rozhodl první, pokud si to mezi sebou my rodiče nevykomunikujeme jinak

Pokud by to bylo v rovině, že já bych chtěla dítě potrestat za to, že něco neudělalo, a manžel by věděl důvod, PROČ to neudělalo, a že ho ten důvod omlouvá, tak by mi to řekl klidně před ním.

Samozřejmě i dítě k tomu pak může říct své, ale pokud nás nepřesvědčí, tak své rozhodnutí nezměníme.

Zásadu, že se rodiče nemají dohadovat před dětmi, pokud se neshodují na něčem v jejich výchově, beru téměř jako axiom - zastávali ji lidé, kterých si jako lidí i jako rodičů velmi vážím a myslím, že u nich v rodině panovala velmi demokratická výchova.