u nás se taky nechválilo, táta zastával názor, že kritikou člověk roste
ALE - když to tak vidím, říkám si, že jak je možné, že se učíme a navzájem utvrzujeme v tom, že musíme brát naše děti takové, jaké jsou, že s jejich povahou mnoho nenaděláme, že jen můžeme lehce směrovat a přijímat je s láskou a tolerancí... ovšem pokud jde o rodiče, tam naše tolerance často pokulhává... copak neumíme dospět a přiznat si (a hlavně se s tím vnitřně smířit), že rodiče jsou prostě takoví jací jsou a takové je musíme přijmout? (samosebou nemám na mysli různé nefunkční vztahy, rodiče týrající své děti a ostatní patologie) vždyť oni prostě jen dělali a dělají to, co považují za správné a pro své děti za přínosné... dospělý člověk už by snad měl být smířený s tím, že i rodiče jsou jen lidé, mají své chyby... sama snad dokážu vycítit, jestli mě chce máma svou poznámkou ranit nebo je to prostě její způsob vyjadřování (potřeba říct, že mě těší, že mé dítě lidé oceňují, ale zároveň strach, aby mé dítě nebylo namyšlené?)