quovadis, ty jsi dost extrémní případ, o to obdivuhodnější je, že se s matkou stýkáš. Ten 33 let starý čin, na který bych si možná ani nepamatovala, bych jí odpustila, ale nesnesla bych, aby se ke mně v současnosti chovala tak, jak popisuješ. Psala jsi, že chodíš na psychoterapii, psychoterapeut ti neporadil, jak si vůči ní nastavit hranice? Možná má nějakou diagnózu/poruchu, možná se nedokáže chovat jinak...?

Moje vztahy s rodiči začaly být teprve v dospělosti jakž takž ok - díky tomu, že s nimi nemusím žít pod jednou střechou, a nechtěla bych být ani úplně nablízku, vídáme se několikrát do roka. Jak se tvoje matka chová jinak k tobě a jinak k bratrovi, ta moje má takovou dichotomii vůči lidem, kteří s ní žijí, a lidem, kteří přicházejí na návštěvu. Jako malá jsem si pořád říkala, že se mi to snad jenom zdá, ale pak se situace otočila a já jsem ta návštěva. Nepříjemné je to i to, nechci být ani peskována ani obletována, obojímu chybí respekt. Takže se snažím vymezovat nějaké hranice a jakousi změnu v jejím (i mém) přístupu přinesla i vážná nemoc.