Nejezdila jsem a ani mě to nenapadlo.

Naši za mnou přijeli jednou, bylo to fiasko.

Bylo mi 6, první tábor. Přijeli, ale my zrovna měli nějaký atraktivní program, tak jsem jim řekla, že nemám čas, že by mi oddíl odešel do lesa a já bych přišla o zábavu.

Táta řekl něco jako "Tak si jdi", což asi mělo znamenat "Nechoď", to jsem nepochopila a šla jsem.

Matka za mnou běžela loukou, ale jak měla vyskoké podpatky, utekla jsem jí a schovala se u zdravotnice, to byla taková moc fajn starší ženská.

Matka pak ječela "Martinko, Martinko" a kopala do vedlejších dveří jak šílená.

Já proklouzla a zmizela v tom lese. Naši odjeli, vlastně mě chtěli vzít domů, protože předpokládali, že se mi stýská: jako tradičně jsem nesplnila jejich očekávání.

Celý tábor o tom mluvil ještě dva dny, ostuda strašná.

Nejhorší bylo, že po návratu domů se mnou matka nechtěla mluvit, babička byla při ní, děda řekl, že holt nejsem žádná princezna, což mě mrzelo nejvíc.

Další rok mě matka nikam nechtěla pustit, že se jí odcizuju, ale táta ji ukecal, tak jsem zase jela.