Mně se povedlo své rodiče odstřihnout. Nevídám se s nimi, neznáme se a oni neznají ani mé děti. Neví, kde bydlím, ani kde pracuji, ani nic. Matku jsem po mnoha letech viděla v zimě půl hodiny na pohřbu příbuzného, ale je to úplně cizí žena, ke které nemám vůbec žádný vztah. Pozdravily jsme se, já se jí bála a ani jsem s ní nepromluvila. Ona teda taky ne.
Taky chodím na psychoterapii pravidelně každý týden už několiklet a to obrovské trápení z dětství si tam léčím. Mám velmi dobrou terapeutku, má trpělivost a hlavně nelituje. Racionálně mám minulost a hlavně vztahy s rodiči vyřešené, ale pořád je ve mně malé zoufalé dítě, kterému chybí máma. To nezmění ani terapie, ale můžu o spoustě věcí velmi otevřeně mluvit. Dnes jsem sama mámou a snažím se vše dělat dost jinak, tak snad jednoho dne děti neodstřihnou mě.