V souvislosti s vypouštěním dětí od maminek do světa...

Máme teď doma takovou situaci: dcera odmaturovala, udělala přijímačky na vybrané VŠ, na dvě z nich se dostala, na třetí (která byla výraznou prioritou, ale byl tam zdaleka největší převis přihlášených) se dlouho čekalo, nicméně vypadalo to, že se těsně nedostane. Nejprve chtěla nastoupit na druhou školu v pořadí, kdyby to nevyšlo, ale pak během čekání usoudila, že by takhle zbytečně vyplýtvala rok na něco, na co v podstatě studovat zase tolik nechce, a podařilo se jí domluvit si stipendium (značný podíl školného, ne celé) na cca 6-7 měsíců kursu v zahraničí. Kurs nijak nesouvisí s vysněným předmětem studia, je to něco, co ji zajímá, ale prakticky použitelný kvalifikační výstup veškerý žádný. Ještě v rámci toho žádání v zahraničí jim psala, že vlastně čeká na vyrozumění o přijetí/nepřijetí, takže nástup není jistý.

Nicméně se tam začala těšit. A pak jí přišlo, že ji na ten VŠ obor vzali.

Začala řešit, že nenastoupí, půjde na tu školu do zahraničí a bude dělat přijímačky na zvolenou VŠ, na kterou se nakonec dostala, znovu za rok.

Mně se to nelíbí, jednak vidím nezanedbatelné riziko, že už se na ten obor znovu nedostane, jednak se tím z mého pohledu ne nutně prodlužuje období, kdy ji bude třeba živit, a taky se pochopitelně bojím, že se ten život může různě zatočit a ona se ke studiu příští rok nedostane... Což by IMHO byla škoda.

Nicméně v mé rodině jsou tohle rozhodnutí, která jsou už na dotyčném dospělém, takže jsem jí vylíčila svůj pohled na věc, nepřesvědčila ji, a akceptovala jsem.

Tatínek (exmanžel) však v souladu s jejich rodinnou tradicí využil "právo veta", s tím, že za takových okolností jí nebude přispívat.

Já z toho mám blbý pocit, nicméně uznávám, že to je jeho právo. A upřímně řečeno, v podstatě si oddechnu, pokud nastoupí na tu VŠ.

Jsem zvědavá, jak se to celé vyvrbí.

Co vy, apelovali byste na nástup na VŠ, připadalo by vám to jedno, nechali byste to na dítěti, odmítli byste platit? Fakt mě to zajímá.