Pampelo, abych furt nevětrala vlastné příběhy, zkusím to obecně.
Pokud pojetí života (a může být hodný i veselý) někoho přivede do tělesného stavu, kdy mu zbývá hodně málo času, musel by to být velký jogín (a to by zas nebyl v takovém fyzickém stavu), aby dokázal konec zvrátit. V takovém případě je možná dobrá poslední naděje zvaná síla vlastní mysli k aktivnímu odchodu, ne každý, kdo umírá, má chuť zameditovat o konci života. Zároveň je tu ale nebezpečí, že ztotožní-li se s tvou filosofií svobody, upadne do ještě většího stresu, že "on blbec, kdyby včas.."

A že jsou choroby a stavy, kdy to s tebou fatálně šlehne a nemáš čas, téměř z plného zdraví (kdy nějaké píchání logicky přisoudíš únavě nebo stárnutí) je pravda.