Zakladatelko, úplně chápu tvůj vztek a strach, i ten pocit, že "co to je fotit v takové situaci" .... a moc nechápu zdejší reakce, které jsem tady letmo četla - např. že jsi satorie nebo že vlastně o nic nejde, že přeháníš.. .máš pravdu, kdo nezažil, nepochopí a lehko se mu soudí...nečíst to nejde, ale sympatizuju s tebou, že jsi se tak vymezila...
Tvůj ex tě SAMOZŘEJMĚ měl informovat bezodkladně, protože absolutně nemohl vědět, co v nemocnici zjistí, co dceři je a jaké zákroky budou následovat... a taky má dcera právo na to, mít tě u sebe!!!! Je to asi neempatický člověk, zřejmě prostě vůbec neuvažuje optikou druhých..., ale svůj vliv mohlo mít víc věcí...

No,víš, nerada i po těch třech letech vzpomínám, bylo to taky koncem července, stalo se mi skoro totéž, jen s tím rozdílem, že ten, kdo byl přítomen u úrazu a odletu vrtulníku dítěte, jsem byla já a můj tehdy přítel. Exmanželovi jsem "dokázala" zavolat až cca 6 hodin po, to už byl syn na JIP a zhruba jsem věděla, co mu je a co bude následovat...ale volala jsem teda se sebezapřením, nejradši bych to nedělala, čekala jsem obviňování a tak... a taky působil můj šok, strach... Ten, kdo akci fotil, byl můj přítel - taky jsem to dlouho nedokázala pochopit, ale časem se to nějak srovnalo. Přijde mi to hodně za čárou... ještě dokážu -tak nějak bych to vyjádřila - pochopit zájem, když cizí lidi civí na záchranáře, ale u vlastních bych čekala, že ten strach prostě bude silnější než touha po senzaci...je to hnusné... někdy ale - pokud by došlo k nějakému dokazování zanedbání nebo něčeho, by ty fotky třeba prospěšné být mohly... ale je to hnusné... :-(
PŘEJU DCERCE BRZKÉ UZDRAVENÍ - AŤ JE DOBŘE!!!!