Tak i pokud by byly vztahy normální a rodiče by nebyli rozvedeni, tak si umím velmi dobře představit, že napřed řeším a vyhodnocuji situaci a pak teprve informuji toho druhého (který je v tu chvíli třeba 200 km daleko a nemá žádnou reálnou možnost, jak situaci řešit, a jediné, čeho dosáhnu, je jeho stres).

Osobně bych v situaci toho otce volala teprve POTÉ, co bych měla pocit, že já osobně už víc nemůžu udělat, a volala bych spíš pro SVOJI duševní podporu (opakuji, za situace, kdy ten druhý nemůže udělat VUBEC NIC). Pokud bych měla pocit, že místo útěchy dostanu držkovou, tak bych asi spíš počkala, až budu vědět, co a jak a budu to moci oznámit víc v klidu (a i na případné útoky reagovat stylem "už je to stabilizovaný")