Eudo,

to je nějak moc předpokladů, co by "správnej" rodič měl dělat, takhle to v životě přeci nefunguje.

Když naše dítě mělo úraz (podezření na otřes mozku), tak ho napřed byla potřeba dopravit do nemocnice (což by byl moment, kdy bych nebyla schopna s nikým volat a komunikovat), tam jsme absolvovali rentgen a už v tu chvíli se začalo rýsovat, že je to pravděpodobně OK. Ale pro jistotu nás poslali do jiné nemocnice, aby tam dítě přes noc hospitalizovali. Bylo potřeba dojet do té druhé nemocnice, absolvovat vyšetření tam, dovézt dítěti oblečení... Byli jsme u toho s mužem oba, takže jsme se o to i o starost o druhé dítě podělili, ale kdybych u toho byla sama, tak bych byla schopna manželovi zavolat až poté, co bych dítě předala k hospitalizaci a dovezla mu ty věci.

Do té doby by to byl příliš velký cvrkot, než abych se mohla zdržovat voláním, a navíc bych od momentu toho rentgenu byla uklidněná, že se pravděpodobně nic strašnýho neděje.

Od momentu úrazu do momentu, kdy bych byla schopna volat, uplynulo cca 5 hodin.

A tedy dost bych se divila, kdyby můj muž reagoval tak, že by mě chtěl v této situaci zabít.