Třeba tě nechtěl strašit.
Raději počkal, jak se situace vyvine, aby jsi z toho neměla šok. Mně třeba někdo volat, že je moje dítě v kritickém stavu, asi bych omdlela a nebyla schopná nic udělat.
Stalo se mi něco podobného. Nebyl to tedy úraz, ale dcerka ve 2,5 letech prodělala otavu krve v nemocnici. Ono člověk nejdřív řeší ty praktické věci - konzultuje s doktory příznaky, aktuální stav, nechává je "pracovat" ač se mi chtělo křičet, ať proboha něco s holkou udělají, že má teplotu 41,3 st a že mi umře v náručí... ,pak jsme řešili akutní svolání konzilia dětských doktorů, primář dětského ji musel vidět, musel schválit postup, ihned co dostala protišokovou látku do žíly musel počítat a dávkovat antibiotika do žíly. Pak když to "zabralo" tak mě zas poslali na chirurgii, ať malou stejně zkouknou UZV, jestli nemá náhlou příhodu břišní.
Mému muži jsem volala až po tom všem, co jsem měla v ruce papíry z vyšetření a šly jsme se znovu napojit na vnitrožilní ATB. A dítě BYLO ŽIVÉ A JEVILO SE V UŽ V DOBRÉM STAVU.
Máme teda z té hrůzy humornou příhodu - muže jsem zastihla zrovna odcházejícího z jednání v Praze, no byl v Pardubicích v nemocnici za 55 minut. Prý se řítil asi 160 km ( z tohoto důvodu si i myslím, že je dobré nestrašit a s informací posečkat). Najednou se objevil u nás na infekčním. Já mu povídám, jak se tam dostal, že tam je vstup jen na povolení primáře. A on na to:" Já jsem se neptal, rozrazil jsem dveře a řekl : "uhněte, mám tam dítě!"
Doktoři nás už potom zastihli jako rodinku sedící na posteli ( muž v civilním oblečení) a nikdo mu nic neřekl, i oni si evidentně oddychli, že to dítě přežilo...