Nemusí to bejt nutně ani pro sadisty, ani pro frustráty. Hlavní podvědomej impuls bude ta beztrestnost, pocit, že můžeš dělat, co chceš, že máš moc nad životama jinejch, opojení mocí, sociální dominancí. A to vůbec nemusí oslovit jen frustrovaný jedince, někoho, kdo je na spodku žebříčku, většina lidí z logiky věcí níž než jiný, tohle je slib fantastickýho polepšení pro většinu.

Války 20. století jsou celkem dobře kvalitativně zdokumentovaný na to, aby se vidělo, jakou roli nekontrolovaná moc, možnost uplatňování per se, bez vidiny potrestání, může sehrát roli i u lidí, co nijak frustrovaný nebyli. Když je to navíc na druhý straně vyvážený pocitem příslušnosti ke správný, spravedlivý straně(ta může bejt vymezená nábožensky, rasově, národnostně i jinak)...

Zabíjení a sex k tomu patřej, jeden slogan z jedný nedávný války: "kad dobro pucaš, dobro tucaš" (volně přeloženo, kdo si zastřílí, míněno zazabíjí, tomu se i fajn šuká = bude pořádně nadrženej) to dobře vystihuje. Ale to jsou konkretizace toho principiálního příslibu. Moc a dominance, zabíjení a sex jsou provázaný a zdaleka nejsou omezený na nějaký klinický psychopaty nebo SM skupiny a podobně - dokáže jim podlehnout kdekdo. Jasně, že se dá určit, kdo je opravdu psychopat, a jsou lidi, co k sexuálnímu uspokojení potřebujou třeba způsobování bolesti. Ale
neexistuje ostrá hranice mezi "zrůdama" či "úchylama" (nahlíženo optikou "normálních") a "normální" většinou, je široká šedá zóna a poměrně dost "normálních" (ne jen předtím maskujících nějaký svý skrytý sklony) neodolá možnosti si tu nekontrolovanou moc vyzkoušet. Aspoň v malým, nemusí jít hned o mučení, zabíjení a znásilňování, to maj třeba pořád zábrany, ale i tak toho zbejvá hodně (přivlastňování věcí, přikazování, buzerování) a i to horší může asi v mysli zůstávat ve formě "ale moh bych, kdybych chtěl." Někomu to může stačit.

S tím obtížným couváním je to možná pravda. Ale taky se na místě může vytvořit silný pouto založený na sdílený bojový zkušenosti, kór když bude posílený sociální výlučností (v prostředí, kde muži dominujou ženám, etnickejm a náboženskejm menšinám, ale i většině, která ale nebojuje, jen žije). Takový pouto oslabuje i vnímání vlastní smrtelnosti, nebo způsobuje snazší přijímání vlastní smrtelnosti. Příslib věčnýho života v ráji to určitě může podpořit, ale v základu to funguje i bez toho.

(Jeden ze základů traumat válečnejch veteránů bejvá právě ta absence bojovýho pouta, ona se s ním pojí taková zvláštní jednota myslí, běžnej všední život je obvykle všechno, jen ne to - volně a zhruba se to dá srovnat třeba se zamilováním, do jistý míry může něco jako náhražka fungovat po návratu do civilu v podobě silnějších citů a ohledů ze strany rodiny, to ale vyprchává. Ale to už jsem dost odbočil.)