no ono to tak úplně není, svoje místo v rodině si moc nevybereš, aspoň pokud ostatní členové naznají, že jsi ideální hromosvod a podvědomě tě označí za černou ovci, která ponese křížek všem ostatním. někdo, na koho se dá v nepříjemné situaci vždycky ukázat a říct, že za to může, nebo že sice nemůže, ale stejně je horší než já. ono to navíc docela trvá, než si to uvědomíš, já s tímhle pocitem bojuju teď až ve skoro 35, doteď jsem nechápala, co dělám špatně a proč jsou věci tak jak jsou. a ano, aniž bych si toho byla vědoma, já jsem tu roli od nich vzala, jinak by to nefungovalo. a ano, jedině já s tím můžu něco udělat. ne měnit svoji rodinu, ani se zavděčovat a snažit se naplnit všechno to, co podle nich nemám, ale najít sama sebe. koneckonců nepočítám nějak výrazně s tím, že by se to rodině líbilo, pokud bych změnila sebe. jim to takhle vyhovuje, žejo.
jinak moc mi pomohla kinezioložka, poslední dobou ještě dost zvažuju rodinný konstelace, protože cítím jako pro mě důležitý pochopit, kde se to vzalo a proč. myslím, že můžu říct, že Valkýru trochu chápu, ale neomlouvám, chce to začít hledat jiný věci než výmluvy. přijde mi hrozná škoda, aby na sebe člověk takhle šíleně rezignoval jen proto, že nedostal to, co chtěl.
jo a k původní otázce...
ne, necítím se ve své rodině dobře. ale nezlobím se na ně ani. děti svěřuji s klidným srdcem, ať si udělají vlastní názor a zkušenost. nic jim tam nehrozí.