Bouřko,
nevylučuju, že je to možný. Zažila jsem dvě děti, který byly chorobně fixovaný na rodiče, jedno jen na matku. Ovšem v tomhle případě to byla zásluha matky, u toho druhého zřejmě povaha (znám rodiče i sourozence). Ovšem nepokládám to za masový jev.
Možná tě to překvapí, ale mne měly odjakživa děti rády. Když jsem byla ještě na základce, moje nejlepší kamarádka chtěla dělat učitelku v MŠ. Milovala děti. A kamkoli jsme přišly, tak ty děti chodily za mnou, smály se na mne, jí ignorovaly. Pokládala to za děsnou nespravedlnost a nakonec na tu učitelku nešla. Mám to tak dodnes. Choděj za mnou i úplně cizí, třeba v obchoďáku, v MHD, dost běžně je zabavuju v metru nebo ve frontě v sámošce. Ty, co jsou chorobně fixovaný na rodiče mi přijdou divný a nesympatický - i když za to třeba nemůžou. Na dětech je právě hezká ta bezprostřednost, chuť objevovat, zkoušet nový věci... dítě, který se rozbrečí, když se na něj podívá někdo cizí, je jaksi mimo normu a jako rodič bych to spíš lámala než podporovala.